Joseph Zinker



Osobnost Josepha Zinkera

Joseph Zinker se narodil a vyrůstal v Polsku. Do Spojených států se přistěhoval v roce 1949 ve věku sedmnácti let. Studoval psychologii a ruskou literaturu na New York University, magisterské a doktorandské studium v oboru klinické psychologie ukončil na Western Neserve University v Clevelandu. Jako bývalý kolega Fritze Perlse (zakladatel Gestalt terapie) byl Zinker jedním ze zakladatelů Gestalt Institutu v Clevelandu a nyní v tomto institutu vede postgraduální výcvikový program.


Joseph Zinker se učil Gestalt terapii od Fritze Perlse v šedesátých letech 20. století a poté patřil k osobnostem, které významně ovlivňovaly její další vývoj. Zinker je nejen terapeutem, učitelem terapie a autorem článků a knih o Gestalt přístupu, je také malířem, sochařem a básníkem. Tvrdí, že terapeut je umělcem. Umělcem, který spolu s klientem tvoří podmínky pro změnu a ihned ji, během terapie, uskutečňuje.(Roubal, 2004)


Proces terapie je velmi delikátní, vzrušující hledání rovnováhy. Terapeuta si můžeme představit jako artistu na laně, který balancuje a v každém okamžiku se snaží vyvažovat oba konce dlouhé tyče, kterou drží v rukou. Na jednom konci je „kontakt s klientovou integritou“ – terapeut respektuje klientův styl života, proniká do něj a klientovy symptomy pojímá jako osobitý způsob tvořivého přizpůsobení se nepříznivým podmínkám. Na druhém konci je „převratné tvarování“ – společná dobrodružná výprava za novými možnostmi. Když provazochodec příliš zatíží jednu stranu své tyče, padá buď do hlubiny bezpečné nudy na jedné straně nebo do hlubiny ochromující nejistoty na straně druhé. Každá z nich spolehlivě ochromuje plynutí procesu terapie. (Roubal, 2004)



Joseph Zinker nás vybízí: „Dívejte se na člověka tak, jako byste se dívali na západ slunce nebo na pohoří. Co vidíte, přijímejte s potěšením.“ Gestalt terapii však vnímá především jako tvořivé experimentování. Nabádá nás, abychom se nebáli nahnout trochu více na stranu radosti ze svobodného objevování vlastních možností, na stranu dobrodružství jedinečného setkání.


Teoretický tvar Gestalt terapie je obtížně uchopitelný. Je to proto, že Gestalt terapie je v první řadě praktickým přístupem k psychoterapii, řemeslem a uměním. Kromě toho, že je existenciálně dialogická, fenomenologická a pracuje s teorií pole, je také metodou experimentální. Laura Perls to popsala třemi „E“ Gestalt terapie:“ Při své práci může Gestalt terapeut používat nepřeberné množství terapeutických intervencí, pokud jsou existenciální, experienciální (prožitkové) a experimentální.“ Prožitkovým intervencím se Zinker věnuje především. O prožitcích mluvit není to stejné jako je zažívat. Při experimentu zkoumáme co je přítomno v uvědomění klienta i terapeuta, hledáme jak bychom to mohli ještě více zvědomit, udělat jasnějším.


Gestalt terapie


Právě přítomný fenomenologický svět určitého organismu (klienta) je jeho „realitou“. Patologie: rozpor mezi tímto fenomenologickým self a zbytkem organismu (Rogers). Terapeut zůstává v přítomnosti klienta, který prožívá. Principy neinterpretuje. Všímá si rozporů mezi slovy (obsahem) a vzhledem (formou) nebo jednáním, myšlením a pocity, sebepojetím a organismem klienta jako celku.


Cyklus uspokojování potřeb organismu rytmicky plyne ve vzájemné vazbě figura x pozadí. Patologie: klient přerušuje vlastní rytmus uspokojování potřeb (Perls). Neví pro uspokojení které potřeby se má rozhodnout. Potřeby ztrácejí na důležitosti, všechny se jeví stejně důležité i když jsou třeba i protichůdné. Terapeut napomáhá vjemům, uvědomění, vzrušení a kontaktu ve vztahu k potřebám. Opakovaně klienta vystavuje zřetelnějšímu uvědomění potřeb a jejich uspokojení. Náhledu na to, jak to dělá, že nerozeznává priority a zůstává se svými potřebami nespokojen a neuspokojen.


Všechny části organismu jsou dynamicky provázané a každé části můžeme porozumět pouze ve vztahu k ostatním částem.Patologie : klient výrazně spoléhá na několik málo způsobů ve snaze zachovat fenomenologické self (Goldstein). Upíná se ke stále stejnému řešení problému. „ Jiná možnost není.“ „Nic jiného mi nezbývá.“ „ Nemám možnost se rozhodnout.“Terapeut věnuje pozornost tělu a tělesným podpůrným systémům: dýchání, postoji, pohybům, strnulosti svalového krunýře. Všímá si a přitom klientovi pomáhá všimnout si a pochopit průvodní tělesné jevy funkčních procesů.


Efektivní učení nebo přeučování se odehrává v celém organismu (ve fenomenologickém self i ve viscerálně-sensoricko-motorickém self). Patologie: přerušení kognitivně motorické osy : klient není schopen se chovat podle vlastních myšlenek, podle toho jak by sám chtěl, jakoby nemá možnost volby. Terapeut se zaměří na specifické sensoricko-kognitivně-motorická zablokování. Terapeut může použít experimentu za účelem sensoricko-motorické integrace (Polster – „synaptický prožitek“ nebo vhled).


Každý člověk existuje v neustále se měnícím prožitkovém světě. Organismus je v procesu. Patologie: uvíznutí v neukončených situacích, strnulost každodenního prožitkového světa (v zájmu zachování sebepojetí) (Rogers). Terapeut učí klienta spoluzůstávat s tím co právě probíhá, s procesem. Neunikat. Použít fantazii, dialogu, dramatizace, experimentů k završení staré záležitosti. Pomáhá klientovi uvolňovat introjekty.


Člověk prožívá svoji existenciální naléhavost, své bytí ve světě tady a teď. Patologie: ve snaze „uchovat si“ sám sebe, klient vytváří stav ustrnutí a není schopen prožitkově plynout z jednoho okamžiku do druhého. Dostává se do deprese, popíráním toho co se děje. Terapeut kladením důrazu na aktuální prožitek, nalézání, popis a obohacování všeho, co klient v průběhu společného kontaktu probíhá, stále vtahuje klienta do dění tady a teď. Zpětnou vazbou o vlastním prožitku, který má když s klientem sdílí, utvrzuje klienta v kompetenci jeho prožívání a nároku na dané pocity. Vhledy se vytvářejí tak, že začínáme na prožitkovém povrchu, pojmenováváním a umožňujeme klientovi, aby si dělal vlastní závěry.


Technické vybavení formující zvyky organismu mu poskytuje prožitkovou stabilitu. Klient lpí na svém sebepojetí. Patologie: klient imobilizuje sám sebe v rigidním systému sebepojetí (teorie učení). Bojí se jakékoli změny, i kdyby měla být k lepšímu.Terapeut pomáhá zkoumat a umisťovat polarity (protikladné sily) v osobnosti. Užívání experimentu při integraci polarit. „Rozpínání sebepojetí ( Zinker). Nahlížení na to jaká jsem (hodná x zlá, chytrá x hloupá).


Rigidní sebepojetí je podporováno rigidním svalovým postojovým krunýřem. Krunýř si vytváří funkční autonomii. Změnu v sebepojetí musí provázet modifikace krunýře (Reich, Rolfová). Terapeut pomáhá klientovi při nalezení a uvolnění krunýře svalového tonu. Pomáhá při přeučení funkce svalů tak, aby fungovaly plynulejším, sebepodpůrným způsobem. Vyjádření „odporu“ uvolňuje krunýř ve stejném motorickém systému, který umožňuje uspokojení zablokovaných potřeb. Užívání systémů napětí k završení a integraci.

Polarity a konflikty


Na konflikt můžeme nahlížet jako na zdravý a tvůrčí, nebo na konfluentní a neproduktivní. Konfluetní (splývající) a nekonstruktivní konflikt se objevuje tehdy, když klient nerozumí sám sobě a druhého (partnera) obviňuje z něčeho, čím je sám vinen. Takový typ konfliktu zahrnuje nejméně dvě formy obrany – vytěsnění a projekci.


Ke zdravému konfliktu dochází, když je každý ze zúčastněných integrovaným člověkem s určitou mírou sebeuvědomění. Je schopen zřetelného rozlišení (diferenciace). Konflikt pak vzniká, pokud je přítomen zřetelný nesouhlas ohledně něčeho, co je mezi zúčastněnými skutečným problémem. Nevzniká tím, že by navzájem na sebe projikovali věci, se kterými se nejsou schopni konfrontovat sami v sobě. Zdravý konflikt, pokud se s ním obratně zachází, vyústí do dobrých mezilidských vztahů, toto pojetí bych nazvala „oboustrannou výhrou“, nikoli „soubojem výhra – prohra“.




„S oblibou vykládám přátelům, že rád dělám potíže. Za prvé proto, že lidé, kteří spolu jen málokdy nesouhlasí, nudí jeden druhého. Za druhé proto, že konflikt poskytuje potenciál k tomu, abychom se diferencovali od hranic druhých osob. Lidé, které spojuje hluboké pouto, mají příliš často tendenci se rozpouštět v psychických hranicích toho druhého, dokonce vypadají podobně. Když o sobe drhnou dvě zřetelně rozlišené hranice, oba jedinci prožívají osvěžující pocit kontaktu.“(J. Zinker, str. 163)

U intrapsychických a vnitřních konfliktů se objevuje stejný fenomén. Uvědomování si konfliktů nám může přinášet pocity vnitřní diferenciace. V rámci tvořivosti v sobě konflikty uchovávají možnost integrovaného chování – chování, které je vysoce přizpůsobivé, protože překlenuje celou škálu reakcí mezi původně prožívanými protikladnými extrémy. Člověk je pak schopen o to pružněji reagovat na různé situace. V kontrastu s tím extrémní protichůdné reakce jsou omezené a omezující, bez fantazie a velmi křehké v souvislosti s každodenními překážkami. Konflikt, který se stereotypně opakuje, bez tvůrčích, jedinečných řešení a poznání, vede ke konfluenci, nikoli ke kontaktu mezi lidmi. Tvůrčí příslib konfliktu spočívá v možnosti dalšího učení.


Polarity: Základ porozumění konfliktům


„Teorie konfliktů zahrnuje jak intrapersonální, tak interpesonální konflikt. Vychází od člověka jako shluku protikladných sil, které se všechny vzájemně střetávají, nemusí to být nezbytně v centru. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že člověk má v sobě vlastnosti jako laskavost a také její polaritu krutost, drsnost i její polaritu mírnost. Navíc člověk nevlastní jen jeden protiklad, ale několik souvisejících protikladů, které vytvářejí „ multirality“ (Erv Polster). Krutost, například, nemusí být jedinou polaritou laskavosti, další může být bezohlednost nebo necitlivost k pocitům druhého člověka.“ (J. Zinker, str. 164) viz Příloha č.1


Polarizované myšlenkové závěry a pocity jsou komplexní a vzájemně se prolínají, jsou provázané. Souvisí samozřejmě se specifickým pozadím jedince a s vnímáním jeho vnitřní reality a ostatním kontextů. Vnitřní realita člověka se skládá z těch polarit a vlastností, které jsou ego-syntonní, nepřijatelné pro self. Sebepojetí (self-concept) často nepřipouští bolestné uvědomění protikladných sil v nás. Člověk má přirozenou tendenci se považovat raději za hodného než za zlého, raději za pracovitého než líného, raději za něžného než krutého.

„V rámci teorie je zdravý člověk kompletním kruhem s tisíci integrovanými a vzájemné provázanými polaritami, které navzájem splývají.“ (J. Zinker, str. 165) viz Příloha č. 2

Zdravý člověk je schopen si uvědomovat většinu protikladných sil v sobě, včetně těch, které společnost zavrhuje nebo neschvaluje. Je schopen sám sebe přijmout i s těmito polaritami, akceptovat se. Může přijmout:“ Někdy jsem hodná, ale když se rozzlobím, cítím se napadena a v úzkých, dokážu být i zlá“. Zdravý člověk může do někoho vrazit v metru a může přijmout, že v davu nemá prostor a nemusí si hned říkat, že je „nemotorné nemehlo“. Ale i zdravý člověk a jeho uvědomování si sebe sama může mít svoje „slepá místa“. Může rozpoznávat svoji křehkost, ale nemusí přijímat svoji drsnost. Když má přijmout tuto svoji kvalitu, věnovat jí pozornost, může to v něm vyvolávat úzkost, může mu to být nepříjemné, v důsledku je však schopen začlenit tento nový fakt do svého sebepojetí. Zdravý člověk nemusí schvalovat všechny své kvality, všechny polarity. Nemusí se mít ve všech ohledech rád.
Ale je schopen si přiznat, že takové kvality ve své „výbavě“ má. Je ochoten přetrpět jejich uvědomění. To je významný ukazatel vnitřní síly.


„V uvědomění narušeného člověka jsou podstatné mezery. Vnímá sám sebe rigidním, stereotypním způsobem a není schopen akceptovat mnohé části sebe:vlastní skrblictví, homosexualitu, necitlivost, drsnost.“(J. Zinker, str.167) Své tzv. negativní polarity popírá, nechce si je přiznat, vidět je. Nepřijímá ty aspekty svého já, které se naučil vnímat jako negativní, společností hodnocené jako záporné, nepřijatelné a odpudivé. Má sklon projikovat tyto kvality na své okolí, na svého partnera. Pakliže si své kvality začne uvědomovat, naplní ho to úzkostí. Následkem jsou neurotické symptomy. Neuróra je v tomto smyslu neschopnost zvládat úzkost.





Intrapersonální konflikt


„Sebepojetí („self-concept“)je, podle Zinkera, podobné přivrácené a odvrácené straně Měsíce. Intrapersonální konflikt zahrnuje srážky mezi osobními osvětlenými a temnými polaritami. Například když žena říká svému dítěti „Ne“, přivrácená strana jejího Měsíce jí říká:“Jsi rozumná, jeho požadavek je nerozumný, takže je na místě říct ,ne,“. Zároveň odvrácená strana jejích polarit (možná něco, co se naučila od své matky) říká:“Jsi krutá a bezcitná, nejsi dobrý člověk, když tohle děláš.“ Tak začne sama sebe trápit ve chvíli, kdy by na celou věc měla zapomenout. Přestože v takových situacích většinou hrají roli další osoby, konflikt vzniká tím, co člověk dělá sám sobě.“ (J. Zinker, str. 167)



Svědomí nebo superego je jedním z aspektů odvrácené strany Měsíce. Zinker ho nazývá „Hitlerem“, nesmyslným, rigidním, nekompromisním svědomím, temným aspektem svědomí. „Jak to, že se díváš na televizi, když máš za nedlouho zkoušku a zdaleka nemáš všechno ani přečteno natožpak naučeno?“ Nazývá je: stranu komandující sadistou a slabší stranu, tu která na sebe bere všechnu vinu, nechá na sebe házet špínu a není schopna se s ní vypořádat : masochistou. Jakoby byli dva lidé v jednom a vedli spolu dlouhé táhlé hovory. (Gestalt terapie mluví o tzv.“Top dog and Under dog“).


Jednou z možností, jak zacházet s tímto druhem konfliktu, je zřetelně oddělit tyto „dvě“ osoby. Technikou „výměny židlí (či křesel)“ vyzveme klienta, aby tyto dvě svoje podosobnosti rozsadil. Jedna sedí na křesle s červeným polštářem – sadista. Druhá sedí na křesle s oranžovým polštářem – masochista. Vyzveme klienta, aby tyto dvě osoby nechal spolu promluvit. Klient si přesedává tak, jak zrovna která jeho podosobnost hovoří. ( Někdy může jednu z rolí zastupovat i terapeut. Tuto variantu volím u klientů „začátečníků“). Možná spolu budou moci vyjít. Rozhodně však zjistíme, která osoba má jaké kvality a jaké používá argumenty, jaká „tahá esa z rukávu“. Čím více se klient o sobě samém dozví, tím větší šanci má spojit se se svými dvěma částmi, pochopit je, tím se stanou méně záhadnými a klient bude o to zdravější. Sám sobě zřejmější.




Toto je tedy hlavním cílem terapie. Odstranit to co je záhadné. Posvítit si na to co je ve tmě. Co nevidíme, co nás ovlivňuje, my se toho obáváme, máme různé představy a fantazie o temné síle tam kdesi uvnitř. Když si na to posvítíme, prohlídneme si to, zjistíme o co jde, cítíme se v bezpečí. Tím se z větší části zabývá psychoanalytická teorie“ mechanismy, které přemisťují naše vnitřní bolestné polarity směrem k našemu vědomí a poté prací s tím, co se stane, když začnou vybublávat na povrch a vytvářet úzkost. Freud se s úspěchem pokoušel rozsvítit světla v našem psychickém životě. Gestalt terapie v mnohém jeho ideje konkretizuje a rozpracovává do účinnějších terapeutických intervencí.(J.Zinker, str.168) viz výše.



Rozpínání sebepojetí


„Z mé teorie polarit vyplývá, že když sám sobě nedovolím být nelaskavý, nebudu nikdy opravdu laskavý. Pokud jsem v kontaktu s vlastní nelaskavostí a rozvinu tuto část sebe, bude pak moje laskavost, až se objeví, bohatší, plnější a celistvější. Když sám sobě nedovolím být v kontaktu se svou ženskostí, moje mužskost bude přehnaná až zvrácená – budu drsný, hrubý chlap. Mnozí klienti mi říkali:“Jsi muž, ale jsi jiný, jsi něžný a to je pěkné.“Když se jedna strana polarit rozšíří, téměř automaticky se v tu chvíli rozšíří i druhá strana. Nazývám to fenoménem „kolem světa“:když poletíte dostatečně dlouho na sever, budete nakonec mířit k jihu.“(J. Zinker, str. 169)


Rozšiřuji svoje sebepojetí, abych mohla jako člověk růst a získávala více zkušeností v produktivních a konstruktivních konfliktech s druhými. Musím se naučit přijímat i svoje nepříjemné kvality, které neschvaluji a vstupovat do aktivního kontaktu s nimi. Musím si na ně „posvítit“. Odkrýt tu část sebe sama, které jsem se zřekla, kterou nechci přijmout, kterou jsem zavrhla, zapomněla na ni, popřela ji. Pak s ní musím navázat kontakt. To je dost podstatný krok, protože se dostávám sama se sebou do kontaktu v tom, jak sama sebe zavrhuji, co sama před sebou tajím. Můžu se třeba dívat do zrcadla a hovořit se svoji utajenou částí sebe sama:“ Jsem utajovaná, neznámá, schovaná a měla by sis mě vážit, protože ti můžu dopřát dobrodružství a velká překvapení při seznamování se se mnou.“ Druhá část pozoruje tu v zrcadle a může říct:“ Nevím, jestli mi je dobře z toho, že je ve mně něco co neznám. Někdy mi nejsou překvapení příjemná, nevím co od tebe můžu čekat.“ Ta v zrcadle řekne:“ I když mě neznáš, tak jsem stále s tebou, i když o mě nevíš. Taky mi není dobře z toho, že mě neznáš.“ Pakliže budu vlídněji přistupovat k sobě samé, ke svému utajenému, neznámému self . Budu pro něj mít více porozumění a trpělivosti, mohu pak lépe a vlídněji vycházet s člověkem, který se snaží proniknout do mého vnitřního území nebo tuto část nějak ohrožuje. Celý tento proces se nazývá procesem „Rozpínání sebepojetí“. Vytváření většího prostoru pro sebepřijetí, pro to, jak člověk sám sebe vidí. Čím více se znám, tím je mi se sebou lépe. Čím lépe je mi se sebou, tím lépe mi může být s druhými.


Jedna z mých klientek zažívá silnou úzkost. Doslova fyzicky cítí, jak se jí celá hruď stahuje. Nemůže se nadechnout, buší jí srdce, polévá jí studený pot a mění se v záchvaty zimnice. Cítí křeče v prstech na rukou a silné svědění lýtek. Stává se obětí sebe sama, té části sebe, která říká:“Nezasloužíš si žít v klidu. Jsi špatný člověk, tvůj život je špatný. Není na tobě nic dobrého. Zase jsi ublížila. Nejsi schopná se dělit. Nemáš nikoho ráda.“Nedokáže si přivlastnit tento zlý, sadistický přístup jako součást vlastní povahy. Má zkušenost, jako by „to“ na ní vždy neočekávaně vybaflo, jako by to přicházelo z venku. Hledá vždy důvody a souvislosti s aktuálním děním, a jakoby je nenacházela. Při práci se mnou si uvědomuje, že se vlastně stále zpochybňuje. Neustále znovu probírá rozhodnutí, která už udělala a znovu a znovu rozebírá, jestli byla správná, oprávněná. Není spokojená s kvalitou života, který vede a zároveň se obává jakékoliv změny. Možnosti, které přicházejí ve formě nabídek a příležitostí, odmítá, protože stejně se jí do toho nechce, nebo by to stejně zkazila. Zároveň se potom za takové rozhodnutí „zbičuje“ výčitkami.


Jakmile jsme začaly navazovat kontakt s introjikovaným kritikem-sadistou, mohla mít pro tuto nepřijatelnou část sebe větší pochopení. Pokouší se teď na svého kritika obracet o něco vlídněji. „Není už načase, abys ke mně přestala být tak tvrdá a nelítostná? Nemusím vždycky vědět hned a s jistotou co chci. Nemusím být stále aktivní. Můžu si taky odpočinout, vždyť jsem toho dneska už udělala dost. Koneckonců nejsem líná a víš, že jsem docela slušný člověk.“


Čím více přijme své trestající, sadistické self, tím méně je pravděpodobné, že se v budoucnu bude chovat jako sadista. Výsledkem procesu rozpínání je, že polarity kritika budou zjevnější a celistvější. Pokud je tedy polarita kritika přítel a usmiřovatel, její přátelské a usmiřující kvality budou opravdovější a upřímnější ve vztahu k sobě i k ostatním. Ovšem na druhé straně, čím méně si bude uvědomovat negativní aspekty sebe sama, tím více ji budou ovlivňovat a projevovat se v jejím chování. Protože je pro ni obtížný kontakt s kritikem, vnímá svoje ataky úzkosti, jako něco co přichází zvenčí, co je reakcí na chování a jednání druhých. Co přichází bez pozvání, bez kontroly a vůči čemu se cítí bezmocná a bezbranná.




Interpersonální konflikt


„Interpersonální konflikty často vznikají na základě konfliktů intrapersonálních. Dochází k tomu tehdy, když jedinec potlačí vlastní uvědomění některé části sebe a následně ji projikuje na někoho jiného: je snadnější vidět zlo v druhém než sám v sobě. Ďábel je velkolepou projekcí našeho vnitřního zla a Bůh zase našeho vnitřního dobra. Je snadnější bojovat s druhým než sám se sebou, je snadnější „odolávat zlu“ než se vyrovnávat s vlastními zlými úmysly. Boj se sebou samým probíhá v osamění a vyvolává úzkost. Je méně bolestné útočit na část sebe obviněním druhého, že on je takový, zvláště když obvinění není přímé a otevřeně vyložené na stůl.“(J. Zinker,str.172)


Útočíme na ty části druhých, které nemáme sami v sobě zpracované, zaintegrované. Z různých důvodů nám nahánějí hrůzu. Určitá moje část má strach ze zodpovědnosti za dítě, za jeho kvalitní výchovu, za schopnost ochránit ho před různým nebezpečím. Postupně jsem se však naučila o takových věcech nemluvit. Racionalizovat si je a vysvětlovat tím, že každý má takové obavy a je na místě být obezřetná. Pak uvidím nějakou matku, jak hubuje svoje dítě za to, že neposedně pobíhá v metru po nástupišti. A moje reakce může být, že odsoudím tuto „úzkostnou matku“ za nepřiměřenou reakci, „…vždyť je přece normální, že malé dítě je neposedné a pobíhá. Co s ním ta matka bude dělat až mu bude šest let, když už teď má problém ho zvládnout?“ Kdybych byla trochu vlídnější k vlastní úzkosti z neúspěchu, mohla bych s matkou, třeba jen v duchu, souhlasit a nevynášet soudy.


Rozpoznání vlastních polarit ovlivňuje člověka, když si vybírá svého partnera. Často se zamilujeme do člověka, který představuje temné polarity v nás samých. Žena, která neprožívá určité části sebe. Nemá sebevědomí. Připadá si bez síly a inspirace. Bez moci. Vnímá sebe sama jako nezajímavou osobu. Potká muže, který je plný života, kreativní, nápaditý, osobitý, okouzlující, vzrušující. S ním se raduje, užívá si života, ožívá. Díky němu se cítí dobře. V jeho očích má možnost zářit a být zajímavou. Jako by se mohla naplno stát sebou samou. Doplnil kus ztraceného Já. Bez něj se necítí být celá. On ji dělá celým člověkem. Před ním ztrácí zcela svoji moc a má ji on.


Takový přístup bývá často zdrojem velkých obtíží. Často muž nemá jen ty kvality, které žena chce vidět a vidí. Má i jiné vlastnosti, které vidět nechce. A pokud v něm vidí pouze chybějící část sebe samé, může později získat odpor k té části jeho života, se kterou nemůže být v přímém kontaktu. Moc, kterou mu sama dala se stává nepostradatelnou a ona se stává bezmocnou, osamělou, roztrpčenou a žárlivou. „Jakoby jí chyběly ruce a s nimi schopnost jednat a vztahovat se i k někomu jinému.“ Viz příloha č. 5


Partneři si často polarity rozdělují, každý vyplňuje „prázdnou“ nebo „temnou“ polaritu v druhém. Je potřeba dvou lidí, aby vznikl celistvý člověk. „Tak vzniká konfluentní vztah – stav, při kterém lidé žijí v téže psychické kůži.“ (J. Zinker, str.174) Ke konfliktům často dochází, když jeden z partnerů napadá v druhém polaritu, která je v něm samotném temná, problémová nebo neznámá a nepřiznaná. Po několika letech manželství původně přitažlivá vlastnost už není příjemná. Už je to něco co vadí. „Zařízení domu není moje starost, o to se stará žena, já nevím, jak bych chtěl, aby to vypadalo. Neumím si to představit.“ Muž se zbavuje odpovědnosti za vzhled a tvorbu společného bydlení a žena má dojem, že je na všechno sama a že se muži neumí zavděčit. Ať udělá co udělá, on není spokojen.


Pocit méněcennosti je stejného druhu jako soutěživost. Polarity jedné kvality. Jestliže si budu připadat méněcenná, budu muset stále každému dokazovat své schopnosti. Pakliže mi můj osobní růst bude připadat přiměřený, nebudu se muset dokola s někým porovnávat. Nebudu se cítit ohrožená jen proto, že někdo je lepší a úspěšnější než já. Můžu se od něj něco naučit, něčím obohatit svůj život, můžu se aktivně podílet tím, že přispěju něčím co umím já sama. V čem se cítím já dobrá. A on se může dozvědět o mých znalostech, když bude chtít. To je rozdíl mezi zdravým a zralým vztahem a vztahem soutěživým, který nikam nevede, dokud si každá ze zúčastněných stran nepřivlastní své vnitřní prožitky. Přestane očekávat změnu postojů od druhého.





Práce s konfliktem


J. Zinker pracuje s mezilidskými konflikty metodou „ponoření se do obvinění“. Učí každého prvnímu kroku, kterým je uvědomění vlastní odvrácené strany. Vlastní osobní terapie je vždy dobrou přípravou na tvůrčí konflikt. V druhé části tohoto procesu každý zvažuje několik základních otázek. „Jak mohu slyšet to, že máš o mně zájem?“ „ Co s tím zájmem mohu udělat, aby ses nemusel bránit nebo abych tě nerozzlobil, čímž bych se sám dostal ještě více do defenzívy?“ „Jak můžeme s tímto zájmem pracovat tak, aby sis nepřipadal hloupě kvůli tomu, že mne obviňuješ nebo že vidíš právě tuto moji část, jinak řečeno uznat, že tvůj zájem má svou cenu, i když mne trochu zraňuje?“


Používá v terapii přístup, při kterém klient říká „Jako odborník na opouštění mám dojem, že mne právě opouštíš.“ „Jako odborník na opouštění vím, co všechno opuštění znamená.“ Klient si prožívání daného problému přivlastní a pak už nevnímá, že by ho někdo hodnotil, kritizoval nebo mu říkal, jak je hrozný člověk. Může svoje pocity přijmout. Má-li v sobě někdo velké množství nahromaděného vzteku, má možnost ho bezpečně, v rámci terapie, projevit. Ječet, křičet, dupat, mlátit pěstmi do polštářů. Někdy je potřeba, aby se klient vykřičel, než se zklidní tak, aby se mohl k sobě vztahovat na pokročilejší úrovni konfrontace.


Vlastností netvůrčího konfliktu je pojetí „vítěz – poražený“. Když jeden partner prohrává a druhý vítězí, prohrává celý vztah. Při tvůrčím řešení konfliktu vítězí každý. Je důležité nemaskovat své pocity a otevřeně vyjádřit hněv, rozčilení nebo smutek. Potlačování hněvu vede k tělesným příznakům – srdeční obtíže, astma, zažívací obtíže, střevní záněty, migrény, poruchy příjmu potravy, poruchy spánku. Ideální by bylo udržet svůj život v rovnováze mezi sebekontrolou na jedné straně a projevením se navenek na straně druhé. Člověk by měl být pozorný k vlastnímu vnitřnímu rytmu. Měl by se učit vnímat se a slyšet signály těla o tom co potřebuji. Učit se sám sobě porozumět.




Podle J. Zinkera mnoho dobrých vztahů – manželství, přátelství, zaměstnanecké vztahy, obchodní partnerství, jakýkoli systém dvou osob – se dá zachránit, když se lidé naučí, jak řešit problémy tvůrčím způsobem. Většinou lidé tak masivně investují do obrany svých hodnot a potřeby mít pravdu, že důležité vztahy obětují ve jménu „hrdosti“.


Velmi často páry, které spolu žijí, nikdy nepoznaly užitečnost nesouhlasu. Jsou z rodin, kde rodiče chránili své děti tím, že se v noci tlumenými hlasy hádali za zavřenými dveřmi ložnice, zatímco jejich děti spaly. Závažnější problémy před dětmi vůbec neotvíraly. Hádka je jedním z hlavních tabu „spořádané“ rodiny. Děti pak nemají žádný vzor, na který by reagovaly při řešení svých potíží s vrstevníky nebo sourozenci. I špatné vzory jsou důležité, protože je možné se proti nim vzepřít a nepřijmout je nebo je tvarovat, tak aby vyhovovaly, různě je upravovat. Navrhuje vyvinout ucelený, jednoduchý model tvůrčího řešení konfliktů. Mohli bychom pak učit malé děti, jak se ve škole hádat. Studenty bychom mohli učit metodu konstruktivního nesouhlasu s učiteli, rodiči a přáteli. A sami bychom mohli absolvovat workshop tvůrčího konfliktu dříve, než svůj denní pracovní rozvrh naplníme zbytečnými, formálními a předepsanými úkoly.

Hellena Holečková